Eva Veselá

Pár slov o Evě

Eva se narodila v roce 1978 v Jičíně, v krásném prostředí Českého Ráje, kde vystudovala gymnázium.

Před dalším studiem na vysoké škole se rozhodla zlepšit svojí úroveň angličtiny a nabrat pár zkušeností. Odjela jako au-pair na rok do Anglie a zkušeností nabrala možná mnohem více, než tehdy chtěla. Z jednoho roku byly nakonec roky 4, během nichž stihla vyzkoušet mnoho pracovních pozic a jazykových kurzů.

Po návratu do Čech jí to ale stále táhlo do světa. Během bakalářských studií tak odjela na jazykovou školu do Alicante ve Španělsku, kde potkala mnoho zajímavých lidí ze všech koutů světa.

Ti nasměrovali její další cestovatelské kroky do provincie Québec v Kanadě, kde studovala francouzštinu, cestovala a sepisovala svoji bakalářskou práci.

Eva Vesela Quebec

Než se naučila trochu francouzsky, pomohl jí pobyt v Montrealu, v největším a nejvíce multikulturním městě Québeku, kde se snadno domluvíte jak francouzsky, tak anglicky. Kromě Montrealu zde objevila krásu národních parků Québecu a zažila dobrodružství při seznamování se s běluhami a keporkaky na mořském kajaku.

Cestování i studium v zahraničí Evu pohltily, a proto se rozhodla pokračovat v magisterském studiu ve Velké Británii, na Cardiffské univerzitě ve Walesu. Zde studovala, pracovala, a díky univerzitnímu turistickému klubu dost cestovala. Podívala se tak do národních parků Snowdonia, Pembrokeshire Coast i Brecon Beacons, “vyběhla” na Ben Nevis, a hledala příšeru v Loch Ness.
Po ukončení studií v Cardiffu se rozhodla strávit ještě jeden poslední studijní rok v Nice ve Francii. Ten završila zkouškou DELF B2 a domů si odvezla mnoho nezapomenutelných zážitků, od zdolávání via ferrat, Grand Prix Monaca, filmového festivalu v Cannes až po krásné túry v národním parku Mercantour.

Nyní jí dělá největší radost pomáhat vám realizovat vaše sny.


Eva a její zážitky z cest

Nejodvážnější cesta

Za nejodvážnější cestu asi považuji tu svoji první, kdy jsem se z pohodlí domova, s naivními představami o světě a mizernou úrovní angličtiny v 18 letech poprvé vydala do Londýna jako au-pair.

Eva Cardiff

Tehdy ještě neexistoval internet, kde by si člověk vyhledal všechny potřebné informace, natož mobilní telefony či agentury, které by podaly pomocnou ruku v případě nouze.

Měla jsem smůlu na rodinu, která si pojem au-pair spletla s prací podřadné služky a moje snaha zajistit si pomoc vygradovala tím, že mě zamkni v pokoji. Sbalila jsem tedy kufry a přízemním oknem utekla pryč.

Žádné nouzové kontakty tehdy nezafungovaly, začalo se stmívat a já neměla ani peníze, ani kam jít. Odjela jsem tedy do centra a přečkala svojí první a naštěstí poslední noc jako “bezdomovec” na Piccadilly Circus.

Pak jsem potkala dobrého anděla – Češku, která pracovala v kavárně na Victoria Station, vzala mě k sobě domů a nechala mě tam, dokud jsem si nenašla práci a nepostavila se na vlastní nohy.

Byla to zkušenost k nezaplacení a jak říkali moji rodiče, byla to vysoká škola života :)


Nejlepší práce

Největší škálou prací jsem si prošla v Anglii. Pracovala jsem jako au-pair, uklízela v luxusních sídlech, obsluhovala v kavárně i na svatbách, prodávala lístky v nočním klubu či točila pivo na Cardiffském Millennium Stadionu, kde jsem zažila nezapomenutelné mistrovství světa v rugby.

Nejvíc mě ale bavila práce pro společnost v Londýně, která realizovala nahrávací a post-produkční studia.

pracovní zkušenost Eva

Dostala jsem se tak například do míst, kde vznikal James Bond, zažila nahrávání hudby k filmu Mumie se symfonickým orchestrem z USA a mohla se podivovat nad tím, že vybrat správný štěkot psa, či zvuk kapky vody může trvat celý den. Při každé z těchto prací jsem se naučila něco nového a potkala spoustu zajímavých lidí, a to samo o sobě bylo velmi obohacující.


Nejnebezpečnější okamžik

To si tak užíváme se svým budoucím manželem krásnou dovolenou na Tenerife, když řekne, že mě vezme na ten nejhezčí pobřežní trek na ostrově.

Začíná to úplně snově, vyšplháme se na útesy a otevře se nám pohled na krásný maják nad otevřeným mořem. Slunce pálí, kocháme se výhledy z útesů a ani si nevšímáme, že vyšlapaná cesta se pomalu vytrácí. Dochází nám voda, ale na půli cesty je přece vesnička, kde doplníme zásoby a občerstvíme se.

nebezpečný okamžik

Když se po nějaké době konečně blížíme k vesnici, žíznivá a hladová se natěšeně rozbíhám k prvnímu stavení. Pak to přišlo. ŠOK. Vesnice je opuštěná, rozpadlá a po vodě ani památky. Na návrat je už pozdě, a tak se rozhodneme pokračovat v cestě. Slunce stále pálí, část stezky se zřítila do moře a my po kamenné suti kloužeme k dalším útesům. Není za ně vidět a my tak netušíme, co nás ještě čeká.

V hlavě mi probleskne, že když se tu zřítíme, nikdo nás nemá šanci objevit. Pusu mám rozpraskanou žízní a pomalu mi dochází morální síla. Muž mě ale drží nad vodou a táhne dál. Cíl je stále v nedohlednu, ale po další hodině cesty najdeme alespoň skálu, po které kape voda. Tiskneme své tváře ke skále a snažíme se zachytit každou stékající kapičku.

Z posledních sil se vydáváme dál po cestě a po nějaké době se z dálky konečně začínají vynořovat střechy obydlí. Cestou míjíme varovné cedule s překříženými hnáty, stezka je z důvodu nebezpečí uzavřena a my jen přemítáme nad tím, proč tyto cedule neumístili i na druhou stranu stezky.

V hlavě mi hučí, mám asi úpal a pocit, že bez vody už neujdu ani krok. Když spatříme prvního člověka běžíme k němu a voláme: „AQUA, AQUA …“. Pošle nás k první rezavé studni a my už se ani neptáme, zda je voda pitná … je nám to jedno, hlavně že TEČE. ;)

Eva Veselá
5 (100%) 1 vote