Julie se rozhodně nebála a za svým si šla s velkým chtíčem a nadšením. Chtěla se naučit perfektně anglicky, a tak se vydala studovat střední školu do Kanady. Její představa však byla tak trochu jiná než realita.
Co se tedy nakonec v této nádherné zemi naučila? Co jí studium v zahraničí dalo a s čím se musela potýkat? To a mnohem víc se dočtete níže.
Julie, Ty ses rozhodla s naší pomocí splnit si svůj velký sen a studovat v zahraničí. Vydala ses proto do Kanady, která nabízí nespočet možností nejen pro studium jako takové, ale i spoustu výletních či sportovních příležitostí. Využila jsi nějaké z nich v rámci tvé školy?
Ano. Ve škole je velká nabídka sportů, týmů, do kterých se může kdokoliv přidat. Já jsem se tedy přidala do cross country týmu. Každé roční období má svůj balíček sportů a cross country je podzimní sport.
Všichni tam byli milí, ale organizace tréninků nebyla úplně ideální, takže za organizaci mají malé mínus. Závody byly dobrovolné a každý se na ně musel dopravit po své vlastní ose. Byla to ta nejzábavnější a zároveň nejbolestivější část, ale jsem ráda, že jsem to absolvovala, jelikož se mi podařilo pokořit svůj „rekord“ na 5 km.
Dalším sportem, který jsem dělala v rámci školy, byl snowboarding. Jednalo se pouze o závody ve slalomu, ale bylo to úžasné. Podařilo se mi vybojovat 1. místo ve Finals Vancouver a mohla jsem jet na Provincials. Bohužel jsem se kvůli očkování nemohla zúčastnit, což mě mrzelo a mrzí, ale člověk si musí stát za svým.
V jarní sezóně jsem chtěla dělat atletiku. Po jednom setkání, kterého jsem se zúčastnila, jsem zjistila, že by to asi bylo více stresující než zábavné, tak jsem svůj plán zrušila.
Věnuješ se i nějakému sportu nebo aktivitě mimo školu?
Koncem listopadu jsem začala chodit na balet v Západním Vancouveru. Je to cca 45 min cesty autobusem od místa, kde bydlím, takže to pro mě byl ze začátku celkem veliký nezvyk. Jsem totiž zvyklá, že mám kroužky maximálně 10 minut od domu. 😀
Je to tam pěkné a je zajímavé slyšet i jinou než školní angličtinu, jelikož občas používají jinou skladbu vět, než když se mluví ve škole. Jen začlenit se je lehce těžší, protože jsou tam holky rozskupinkované již z předešlých let.
Balet budu mít až do června a na začátku měsíce budeme mít takové malé vystoupení – na to se už moc těším.
A co výlety? Vyrážíš někam za zážitky, do přírody a tak?
Výletíme tu se strejdou nějak tak po okolí. Například nedávno jsme jeli na UBC. A celkem jsem si tady oblíbila běžkování – ideálně po rovině. 😀
Julie, ty jsi zmínila, že jsi nemohla jet na Provincials kvůli očkování. Jak moc tě v Kanadě omezuje to, že ses rozhodla stát si za svým a nenaočkovat se proti covid-19?
Život bez očkování tu je zatím ještě trochu složitější. Nemůžu do divadla, kina, restaurace, na koncerty…, ale to se snad ještě stihne změnit. Měla jsem ale jeden velice nepříjemný zážitek.
Když jsme jeli na první snowboardingové závody, tak jsme jeli v autobuse ještě s jednou školou, abychom naplnili autobus. Učitel z té druhé školy kontroloval COVID PASS, který jsem samozřejmě neměla, a řekl mi, že si budu muset vystoupit, že to nejde a ať mu dám adresu domů a někdo mě tam hodí. Vím, že to asi všem bylo jedno, jelikož bylo cca 6 hodin ráno, ale já měla pocit, že na mě všichni koukají. Naštěstí náš učitel byl úplně úžasný a celé to období závodů se mě zastával a neodepsal mě jen kvůli tomu, že nejsem očkovaná.
Už jsem kvůli očkování prošvihla nějaké akce, ale chci si stát za svým názorem, že se nechci nikým nechávat do něčeho tlačit.
Rozumím, že to muselo být nepříjemné.
Julie, co bys vzkázala ostatním, kteří přemýšlí, že by se vydali do světa, ale zatím nesebrali tolik odvahy jako Ty?
Všem, kteří se na tuto dlouhou, ale krásnou a poučnou cestu chystají, bych chtěla říct, aby se hlavně ničeho nebáli. A když už, tak jen trochu. A ať si vždy jdou za svým a zkouší vše, co mají možnost zkusit.
Bude to znít lehce nesmyslně, ale… Jela jsem sem, abych uměla perfektně anglicky a má představa byla – šup šup, jé já mluvím dokonale a píšu dokonale. Ale tak to vůbec není. Je to dlouhá cesta a zdá se být nekonečná. Člověk je sám se sebou každý den a přijde mu, že se vůbec žádný pokrok nekoná, ale ve skutečnosti se koná, jen je těžké ho vidět.
Rok, půlrok v zahraničí je hlavně o tom, abychom se osamostatnili. Získali nový pohled na svět, zkušenosti, známé z celého světa. Prostě je to doslova škola životem.
Samozřejmě se v angličtině cítím už o něco jistěji, znám vice slovíček, dávám si věci do kontextu, ale ty zkušenosti, ty bych doma nezískala.