Bářiny životní cesty
Bára se narodila v roce 1982 v moravské metropoli a své dětství prožila na březích brněnské přehrady.
V 17 letech se jako studentka 3. ročníku gymnázia rozhodla, že na letní prázdniny vycestuje do Anglie. Pracovala tam jako au-pair.
Jih Británie a perfektní hostitelská rodina ji nadchly natolik, že školu přerušila a ve Spojeném království nakonec strávila celých 18 měsíců. Zpět do Čech přijela vyzrálá, zkušenější a také se zkouškou FCE v kapse.
Angličtině se dále věnovala i na Masarykově univerzitě, kde studium zdárně dokončila.
Studijně-pracovní milníky
- 2000–2001 au-pair pobyt v Anglii
- 2002 ukončení SŠ studia
- 2002–2007 studium na Masarykově univerzitě v Brně
- 2002–2006 práce v anglické školce v Brně
- 2006 semestr v polském Krakově
- 2004 léto Work and Travel USA – práce a cestování po Aljašce a Havaji
- 2005 léto práce v Anglii
- 2006 léto práce ve Španělsku
- 2007–2010 manažerka studia na středních školách v zahraničí, pracovní cesty v rámci Evropy a Severní Ameriky
- 2010–2017 mateřská dovolená
- 2013–2017 práce v anglicko-české miniškolce
- 2017–dosud specialistka na studium na středních školách v Tutuki
Bára o sobě a cestovatelských zážitcích
Nejodvážnější cesta
Nejodvážnější cesta byla bezpochyby moje první cesta do USA. Bylo mi čerstvých 15 let a letěla jsem poprvé letadlem. Mířila jsem za rodinou do Denveru v Coloradu, neuměla jsem skoro vůbec anglicky a musela jsem přestoupit na ohromném letišti v New Yorku.
Tvářila jsem se sice odvážně a odhodlaně, ale jinak ve mně byla opravdu malá dušička. Naštěstí jsem vše zvládla a tohle malé dobrodružství mi dodalo sebevědomí a jistotu, že když budu chtít, zvládnu všechno.
Nejlepší práce
Práce se nebojím a každou, ve které se potkávám s usměvavými lidmi, považuji za velmi obohacující. Na svých cestách jsem vyzkoušela různé pozice.
Například jsem pracovala v marocké restauraci v Denveru, kde hosty bavily břišní tanečnice. Také jsem byla pokladní v malém aljašském městě Valdez. Nebo jsem umývala nádobí ve španělské Pamploně apod. Ať už jsem dělala cokoli, vždy mě to hodně posunulo vpřed. Každá práce sice jinak a v jiných oblastech, ale všechny mě ve výsledku ovlivnily stoprocentně pozitivně.
Nejnebezpečnější okamžik
Nebezpečných a dobrodružných okamžiků jsem zažila hned několik. A to v průběhu pobytu na Aljašce, kam jsme vyrazili s přítelem (dnes už manželem). Získali jsme místo v malém rybářském městečku Valdez. A kde jinde než v továrně na zpracování lososů. 🙂
Pracovali jsme tvrdě v 16hodinových směnách, kdy jsme se celý den brodili v holínkách v rybích vnitřnostech a ruce jsme měli na konci směny promrzlé i přes troje rukavice.
Člověk si ale zvykne na všechno. Tedy i na to, že 5minutová sprcha ve studené vodě (teplá tekla jen pro prvních pár šťastlivců) rozhodně nezbaví silného rybího odéru. A že všudypřítomní medvědi vás díky tomu mohou kdykoliv navštívit.
Nakonec jsme ustáli i přístup majitele továrny, který příliš nedbal na bezpečnost pracovníků továrny. Párkrát se totiž stalo, že se spustil alarm upozorňující na únik čpavku! Což nám na druhou stranu umožnilo seznámit se s místní hasičskou jednotkou, která nás vždy evakuovala. 🙂
Dnes na tyto aljašské podmínky vzpomínám s úsměvem. Uvědomuju si totiž, že přesně tyto zkušenosti z cest jsou k nezaplacení.
