Petrovy cesty
Petrovy první kroky v jazykovém vzdělávání začaly, díky progresivnímu myšlení mamky, již v roce 1992. Tehdy jako 12letý žák základní školy vycestoval na dva týdny učit se angličtinu a poznávat Londýn. Byl to velký krok a tato zkušenost ho významně ovlivnila.
Během studia na vysoké škole se naskytla možnost absolvovat program Work&Travel USA. Dvě léta po sobě strávil prací v prestižním hotelu na Aljašce, kde nejdříve uklízel pokoje, dělal zásobovače, až se propracoval na pozici supervisora celé hotelové obytné části.
Po ukončení vysokoškolského studia si ještě zajel za 3měsíční pracovní zkušenost do Holandska. Tam se spolu s týmem dalších mladých lidí zapsali do Guinessové knihy rekordů v projektu Domino Day.
V roce 2005 se z rodné Banské Bystrice přestěhoval do brněnského Bystrce a od té doby téměř nepřetržitě pracuje na v oblasti jazykového vzdělávání. Od roku 2013 pracoval dva roky pro jazykovou školu na Maltě a v Yorku, takže zná problematiku vzdělání i cestování ze tří perspektiv – jako student, agent poskytující služby zákazníkům i jako samotná zahraniční jazyková škola.
Při práci se neustále vzdělával, intenzivně zajímal a srovnával možnosti vzdělávání u nás a v zahraničí. Sám absolvoval několik kurzů v Anglii a na Maltě zaměřených na efektivní komunikaci, veřejné vystupování a měkké dovednosti.
Nejodvážnější cesta
Tady je to půl na půl mezi Anglií a Aljaškou. V roce 1992 ještě nebylo tolik zvykem cestovat za studiem do zahraničí, tento koncept nebyl moc známý a nebylo se pořádně koho zeptat. Musel jsem 100 % věřit, že se povede všechno – od cesty po ubytování v anglické rodině. Nebyly mobilní telefony a v případě komplikací jsem se musel spolehnout pouze na vlastní schopnosti.
Nejlepší práce
Obecně ta v jazykovém vzdělávání. Věřím, že hodnota a přínos pobytu v zahraničí je obrovská a přispívá nejen ke zlepšení úrovně jazyka, ale také významně přispívá k rozvoji osobnosti formou sbíraní zkušeností.
Mám velké výhrady ke školní docházce v Čechách, protože vzdělávání je většinou nezáživné a málo praktické, neposkytuje radost nebo zážitky a vštěpuje přehnanou úctu k autoritě výměnou za subjektivní hodnocení známek.
Nejnebezpečnější okamžiky
Nejspíš track v Nepálu, který byl sice dobře naplánovaný, ale jsou věci, které neovlivníte. Počasí a nemožnost přeletu z Káthmándú do Lukly významně zkrátilo počet dnů pro náš výlet.
V prosinci, nejchladnějším měsíci, s minimem peněz, s vlastním batohem na zádech, jsme s přítelem zvládli běžně 15-16denní trasu za 8 dnů. Nouzové přistání na štěrkovém poli a následný vzlet už nechci zažít nikdy. Extrémní námaha, dvounásobná dávka kilometrů denně, bez aklimatizace, chabá strava, spousta chemie z výživových tablet, zima ve dne i v noci ve spacáku při mínus 20 stupních – bylo to na dřeň.
Ještě několik týdnů po návratu jsem měl problémy se zažíváním a celkově oslabeným organizmem. Dodnes se ptám, jestli dosažení našich cílů stálo za to obrovské vypětí, námahu a risk extrémním zatížením. S odstupem času říkám, že určitě ano, ale podruhé bych podobné riziko nepodstoupil.
